Jak z 20 milionů v jedné akcii postupně vytvořit portfolio, které přežije i omyl.
Paní Lucie (jméno záměrně neuvádíme celé) působila řadu let ve vedení velké mezinárodní technologické společnosti. K vysokému platu dostávala zaměstnanecké akcie, výkonnostní odměny a dlouhodobé motivační programy.
Firma během jejího působení mimořádně rostla. Hodnota akcií stoupala a Lucie nikdy neměla důvod větší část prodat. Firmě věřila, znala vedení, produkty i strategii. Akcie pro ni nebyly jen investice. Byly výsledkem její práce.
Úspěšná investice, riziková situace
Když se na nás obrátila, měla investiční majetek zhruba 22 milionů korun. Víc než 20 milionů z toho tvořily akcie jediného zaměstnavatele.
Na první pohled velmi úspěšná investice. Z pohledu ochrany majetku riziko.
Její příjem, budoucí bonusy, kariéra i většina majetku závisely na jedné firmě. Kdyby se jí přestalo dařit, Lucie mohla naráz přijít o část příjmu, zaměstnání i významnou část majetku.
Tohle riziko dlouho není vidět. Dokud akcie rostou, vypadá koncentrace jako výhoda. Teprve při problému se ukáže, že několik různých částí života stojí na jednom pilíři.
Dva pohledy, které se pletou dohromady
Lucie si riziko uvědomovala. Prodávat se jí ale nechtělo. Měla pocit, že by tím firmě, kterou pomáhala řídit, vyjádřila nedůvěru. A bála se, že prodá příliš brzy a přijde o další růst.
Naším úkolem nebylo přesvědčit ji, že její zaměstnavatel je špatná firma. Potřebovali jsme oddělit dvě otázky. První: jaký má názor na kvalitu firmy. Druhá: jak velkou část jejího finančního zabezpečení má nést jedna jediná akcie.
Nejdřív jsme stanovili, jaký kapitál pro své cíle potřebuje. Chtěla kolem šedesátky výrazně omezit práci, podpořit dvě děti při pořízení bydlení a držet rezervu pro případ, že se její pracovní situace změní dřív.
Ochrana těchto cílů byla důležitější než maximalizace výnosu z jedné pozice.
Pravidla místo odhadování správného dne
Prodat všechno najednou nebylo nutné ani praktické. Lucie podléhala interním pravidlům firmy a obchodovat mohla jen v určitých obdobích. Prodej bylo potřeba koordinovat s dalším připisováním akcií a s daňovými dopady.
Vytvořili jsme víceletý plán postupného snižování koncentrace. Stanovili jsme maximální podíl jedné akcie na celkovém investičním majetku. Při každém dalším uvolnění zaměstnaneckých akcií se předem určená část prodala a přesunula do globálně diverzifikovaného portfolia.
Portfolio jsme rozdělili mezi regiony, sektory, měny a investiční společnosti. Nechtěli jsme koncentraci v jedné akcii nahradit koncentrací v jednom fondu nebo u jednoho správce.
Část akcií zaměstnavatele si Lucie nechala. Chtěla se dál podílet na úspěchu firmy a to jsme respektovali. Rozdíl byl v tom, že případný pokles už neměl sílu ohrozit její finanční nezávislost.
Oddělili jsme také prostředky pro děti a vytvořili rezervu pro případ nečekaného konce pracovního poměru. Kdyby o práci přišla ve chvíli, kdy akcie firmy výrazně klesnou, nemusela by je prodávat pod tlakem.
Co si z toho vzít
Celý proces trval několik let. Nestál na snaze trefit nejlepší den pro prodej. Stál na předem daných pravidlech. To Lucii zbavilo emocí v rozhodování. V době růstu neměla pocit, že musí držet navždy. V době poklesu nerozhodovala pod tlakem.
Na začátku vnímala akcie zaměstnavatele jako zdroj svého bohatství. Později jako jednu část majetku. Důležitou, ale ne nenahraditelnou.
Skutečná ochrana majetku nezačíná otázkou, jestli je firma dobrá. Začíná otázkou, co se stane, když se ukáže, že jsme se mýlili.
