Případ, ve kterém nebylo problémem předání majetku, ale jeho převzetí.
Manželé Novákovi (pravé jméno záměrně neuvádíme) začali podnikat krátce po roce 1990. Z malé rodinné firmy postupně vybudovali stabilní společnost s několika desítkami zaměstnanců. Vedle ní během let koupili několik komerčních prostor, dva nájemní domy a vytvořili finanční portfolio. Celkem v hodnotě zhruba 90 milionů korun.
Byli na to právem hrdí. Zároveň si začali uvědomovat, že celý systém stojí jen na nich dvou.
Problém nebylo předání. Bylo to převzetí
Otec řešil firmu, banky a investice. Matka nájemní nemovitosti a rodinnou administrativu. Dvě dospělé děti žily vlastní život. Syn pracoval ve firmě, dcera v úplně jiném oboru a o rodinné finance se nezajímala.
Rodiče přišli s tím, že nejdůležitější je majetek jednou dětem předat. Po prvních rozhovorech bylo jasné, že problém bude jinde.
Děti nevěděly, jak je majetek uspořádaný, jaké má firma závazky, kde jsou vedené investice ani kdo řeší nájemní smlouvy. Nikdy spolu nemluvily o tom, co by se stalo, kdyby jeden z rodičů náhle zemřel.
Rodina měla hodnotný majetek. Neměla společný plán.
Nejdřív přehled, potom portfolio
Začali jsme soupisem. Každou část majetku jsme popsali hodnotou, vlastnictvím, výnosem, rizikem a likviditou. Teprve na jednom místě bylo vidět, jak velkou část rodinného bohatství tvoří firma a české nemovitosti.
Rodina měla mnoho aktiv. Většina z nich ale závisela na jednom státě, jedné ekonomice a několika málo lidech.
Finanční portfolio jsme proto neřešili izolovaně. Mělo vyvažovat rizika firmy a nemovitostí. Další české akcie, lokální firemní dluhopisy ani realitní fondy do něj nepatřily. Těch rizik už rodina nesla dost.
Postavili jsme globálně diverzifikovanou investiční část rozloženou mezi regiony, měny, správce a druhy aktiv. Její úkol: likvidní protiváha k nelikvidní firmě a nemovitostem.
Práce s rodinou byla důležitější než práce s čísly
Začali jsme se pravidelně scházet s rodiči i oběma dětmi. Ne proto, abychom jim jednou za rok ukázali výpis. Chtěli jsme je naučit o majetku přemýšlet.
Probírali jsme rozdíl mezi hodnotou a likviditou, mezi výnosem a rizikem, mezi vlastnictvím aktiva a schopností se o něj starat. Vysvětlovali jsme, proč rodina nemá mít všechno v jedné firmě, jedné bance a jedné zemi.
Hlavní úkol další generace nemusí být majetek za každou cenu rozmnožit. Nejdřív ho musí umět nezničit.
Postupně vznikla jednoduchá rodinná pravidla: které části majetku zůstávají dlouhodobě zachované, kolik likvidity rodina vždy drží, za jakých podmínek se prodávají nemovitosti a jak se schvalují větší investice.
S právníkem a daňovým poradcem jsme souběžně řešili vlastnickou strukturu, nástupnictví ve firmě, závěti a postup při nenadálé události. Nenahrazovali jsme je. Hlídali jsme, aby všichni pracovali s jedním plánem a jejich doporučení si neodporovala.
Spravedlnost mezi dětmi
Syn ve firmě pracoval a měl k ní jiný vztah než dcera. Rozdělit všechno napůl by bylo matematicky jednoduché a prakticky nebezpečné.
Oddělili jsme proto otázku vlastnictví od otázky řízení. Pomocí finančního portfolia a části nemovitostí jsme pro dceru hledali odpovídající hodnotu, aniž by získala podíl, který by mohl budoucí fungování firmy komplikovat.
Co si z toho vzít
Výsledkem nebyl dokument do trezoru. Vznikl proces. Děti se účastní pravidelných rodinných setkání, dostávají postupně větší odpovědnost a učí se rozhodovat nejdřív na menších částkách. Rodina má krizový plán, který říká, koho kontaktovat a co dělat, pokud jeden z rodičů nebude moci majetek řídit.
Rodiče původně hledali někoho na správu portfolia. Zjistili, že jejich největším rizikem není pokles trhu.
Největším rizikem bylo, že další generace převezme majetek, kterému nerozumí.
Majetek se nepředává podpisem smlouvy ani výsledkem dědického řízení. S ním je potřeba předat znalosti, odpovědnost a schopnost se rozhodovat.
